Jsem pacientka, ale také už několik let pomáhám jiným nemocným ženám

Onemocněla jsem, či spíše dozvěděla jsem se svou onkologickou diagnózu při běžném preventivním vyšetření na mamografu v roce 2009. Když vám to sdělí, je to šok, z něhož se dostáváte obtížně a velmi pomalu a sháníte informace, kde se dá. Lékaři vám řeknou to podstatné, ale ne na všechno se jich odvážíte zeptat. A oni šetří časem i podrobnějšími informacemi.  Já jsem nejprve zpovídala pacientky v čekárnách, které byly ochotné podělit se se mnou o svoje zkušenosti. Někdy to bylo užitečné a povzbudivé, jindy mě to naopak docela vyděsilo. Pak jsem náhodou na onkologii objevila časopis, který vydává Mamma HELP a zjistila tam adresu centra v Plzni. Ještě při léčbě chemoterapií, kdy bych řekla, že mi bylo nejhůř, jsem tuto poradnu navštívila. Rozhovor s terapeutkou, která měla za sebou stejnou nemoc, mi moc pomohl, už proto, že měla na mě dostatek času. Byla jsem překvapená, s jakým zájmem mi naslouchala, a s jakým klidem mi odpovídala. Zjistíte, že se to dá vydržet, že nejste první ani poslední komu je špatně, a že se zase můžete vrátit k normálnímu životu. Když se naučíte být trpělivá, když se přestanete tolik bát – a k tomu mě postupně dovedla. Po několika individuálních sezeních, když jsem byla mnohem klidnější a vyrovnanější, jsem zkusila i další služby, které centrum nabízelo – rehabilitační cvičení, nějaké odborné přednášky, arteterapii.

Pár let po léčbě jsem dostala nabídku absolvovat psychologický test, školení a nastoupit v centru jako terapeutka. Proč jsem kývla? Dělá mi radost, že mohu zase já pomoci někomu dalšímu a myslím, že se mi to i docela daří. Rozmlouváme spolu v příjemném prostředí, chápu dobře, jak nové klientce je, můžu s ní mluvit o tom, jak se s nepřízní osudu vyrovnat a jak se to podařilo mně. Když odchází a řekne „Moc jste mi pomohla“, je to pro mě velké zadostiučinění, že ta práce má smysl. Některé ženy chodí do poradny opakovaně, jsou vděčné, že máme čas i prostor jen pro ně a mohou se postupně svěřit víc, než původně zamýšlely. Jiným stačí jedna, dvě návštěvy, ale vědí, že mohou kdykoli zaskočit nebo zavolat. Že to zázemí i terapeutka tam pro ně vždycky bude. Byly bychom schopné pomoci více ženám, jen kdyby k nám našly cestu.

Jitka Pálková, onkologická pacientka, Plzeň