9. City vaší ženy – proč je lepší poslouchat než povzbuzovat
Vaší ženě se z diagnózy rakoviny prsu dělá ještě pořád zle. Neodbytně se jí vracejí obavy, zda svůj boj vyhraje. Jednou večer, když se oba chystáte jít spát, vám začne vyprávět, jak ji to rozrušuje… znepokojuje… a traumatizuje. A teď záleží na tom, jak se k tomu postaví manžel. Odpovědi typu: „To zvládneš miláčku“ nebo „ Nemůžeme si o tom promluvit někdy jindy“ nejsou zrovna z těch nejlepších. Daleko nejlepší, ale i pro muže nejtěžší, je si sednout a poslouchat.
I v těch nejlepších manželstvích a i za toho nejlepšího zdravotního stavu nežijí vždy muž a žena v dokonalé harmonii. Míváme nedorozumění, pak se usmíříme a život jde dál. Když se ale do života vetře rakovina prsu, komunikace je ještě důležitější než dříve. A muži často příšerně chybují v zásadně důležité oblasti citů. Naše ženy nám chtějí sdělit, jak se cítí, a nám je to možná nepříjemné poslouchat.
Jedním z důvodů může být naše mužská touha dávat věci do pořádku. Jak dáte do pořádku špatný pocit? Tím, že ho zaplašíte, samozřejmě.Tím, že změníte téma hovoru, že se otázce vyhnete, že se pokusíte manželku přesvědčit, aby se trochu vzchopila. Je to jako byste měli puklinu ve zdi a snažili se ji překrýt tapetou, aby nikdo neviděl, že tam je. Dalším důvodem může být sobeckost. Přiznejme si otevřeně, že život manžela pacientky s rakovinou prsu je mnohem snadnější, když je jeho žena optimistická a šťastná, než když je sklíčená a zamlklá. Nakonec se ale vaše žena může poučit a už s vámi o svých citech mluvit nebude. A to nemůže skončit dobře.
Třetím důvodem může být až panenská nezkušenost mnohých mužů v oblasti zpracování emocí. Řekněme, že vám žena sděluje, jak strašně se cítí, a vy ji zúčastněně vyslechnete – skutečně začnete cítit to, co ona. Pak možná zjistíte, že sám propadáte pocitům bezbrannosti, ohrožení a duševní nerovnováhy. Jsou to zátěžové city pro kohokoliv, ale ženy mívají často větší zkušenost s jejich zvládáním.
Mnozí muži, než aby se naučili svým citům porozumět, se začnou stylizovat do role „roztleskávačky“. Prostě nechceme vidět, jak naše žena trpí. A možná si myslíme, že když sami předvádíme jak věříme, že boj s rakovinou vyhraje, měla by naše manželka náš pozitivní postoj sdílet. Lidé ale stejné situace řeší rozdílně. Musíte to respektovat.
Co působí na jednoho člověka, nemusí ještě působit na druhého. Neříkám, že byste neměli ženu nikdy povzbudit. Ženy mohou chtít po svém boku optimistu, který jim bude radit, pomáhat jim získávat informace, zastupovat je, když budou hodně unavené nebo vyčerpané nebo jim bude při léčbě špatně. Ale nemusí to být nutně povzbuzovací četa za patami čtyřiadvacet hodin denně. Jedna žena vzpomíná jak ji manžel povzbuzoval sportovní hantýrkou z baseballu: „Tohle je devátá směna a máme dva auty, ale tenhle balón odpálíme přes celý park!“ Když to jeho žena slyšela po čtvrté nebo popáté, měla sto chutí odpálit přes celý park jeho.
Pouze poslouchejte
Nemůžete udělat chybu, když budete prostě jenom poslouchat. Vaše žena má strach a chce o svých citech hovořit. Nemusíte hned spěchat a ujišťovat ji, že bude všechno v pořádku. Teď je čas na to, abyste uznali existenci jejich pocitů. Čas být potichu, jen naslouchat, říct něco jako: „Ať se stane cokoliv, víš, že budu s tebou, projdeme tím spolu a ustojíme to.“ To je všechno, co musíte udělat. Není třeba vždycky situaci napravovat.
Když muži naslouchají, jejich ženy mají pocit, že je někdo slyší, chápe, miluje a má k nim pevný vztah. Žena se díky manželově schopnosti naslouchat a pochopit cítí méně izolovaná. Zažene to její strach z opuštění, strach z bezbrannosti a zranitelnosti.
Dokud bude vaše žena mít pocit, že jste jí po boku, bude se cítit bezpečněji. Nikdy se své ženě také nepokoušejte její emoce vymluvit. Největší chybou by bylo podceňování její citové bolesti. I když budete své ženě neustále říkat: „Neblázni, to se spraví,“ nebude se cítit o nic lépe.Místo toho zkuste říct: Doktor říkal, že to půjde, a já držím palce, aby měl pravdu, ale vůbec se ti nedivím, že máš strach.
Abychom to tedy shrnuli: je lepší poslouchat než povzbuzovat. Nechat mluvit a nechat i vyplakat. Je to jako zpívat blues. Zpívat smutný příběh. Neutápět se ve svém soužení, ale mluvit o něm a tím ho zahnat.