Zač je v plzeňském „mamáči“ perník?

… za pár hodin strávených v atmosféře klidu, kde se vůně perníkového koření mísí s vůní kávy a chvíle absolutního soustředění se střídají výbuchy smíchu nás „malérečekJ“.

Slovo perník v nás probouzí různé představy. U nás zralejších se většinou vybaví perníková pouťová srdce, drobné perníčky zdobící vánoční stromeček a zapátráme-li v literatuře, tak perníkový husar, či panenka donesená drobotině ke hraní i k chuti. Vlastně jsou tyto představy spjaty se vzpomínkami na léta dětství a mládí.

Však historie perníků, či jiného medového pečiva sahá do nejdávnějších časů. Pečivo z mouky a medu se nacházelo v egyptských hrobech, píší o něm antičtí spisovatelé. Postupy a tvary prošly svým pochopitelným vývojem, ale základ tj. med, mouka a voňavé koření nám zůstal po dnešní dny. První zmínka o perníku v Čechách, o jeho výrobě a prodeji je z roku 1335. Tehdy v Turnově prodávali perník cáletníci, jak se tehdy říkalo perníkářům. Jen tak pro zajímavost, dnešní Celetná ulice v Praze, byla pojmenována v roce 1348 podle perníkářů, tedy výrobců calet na ulici Caletnou.

Vlastně to netrvalo tak dlouho, že? Jenom několik století a plzeňský mamáč zavoněl perníkovým kořením. V to úterní odpoledne se nás u jednoho stolu sešlo sedm děvčat. Sedm děvčat, tj. čtrnáct tvořivých rukou. Přes počáteční rozpaky těch, které se s touto činností setkaly poprvé, začaly na stole přibývat malé výtvory. Netrvalo dlouho, každá si našla svůj osobitý postup, prsty začaly nabývat na jistotě a okolo stolu byla milá atmosféra. Stále jsem přesvědčená, že navzdory všem technickým vymoženostem, potýkání se s nedostatkem času, je člověk geneticky vybaven touhou po rukodělném tvoření, které přináší jisté zklidnění se. Ano, mladí na to jdou po svém, možná nejde tolik o osobní stýkání se, ale sdílejí svá tvoření na sociálních sítích, vytváří své blogy, prostě pokrok nezastavíš… ale základ je stejný, tvorba s vlastní stopou!

Tak jsem plna víry, že nejpozději před Adventem naše centrum opět zavoní perníkem, abychom si nazdobené perníčky odnesli pro potěchu do vlastních příbytků.

…on totiž perník nakonec není jenom hmota z mouky, medu, vajec, ale k perníkovému koření se také přidá pár gramů víry, naděje, vděčnosti a půvabu starých tradic.

Z Plzně Ilona

 

P.S.

Závěrem přidám svůj recept na perníčky, lety prověřený, při plzeňském zdobení také použitý:

Těsto na chaloupky a tvary

1 kg hladké mouky ( kvalitní )

30 dkg moučkového cukru

10 dkg másla ( kvalitní )

20 dkg medu

4 vejce (velká A)

1a ½ lžičky jedlé sody, 1 a ½ lžičky mletého (já tluču v hmoždíři) koření-anýz, hřebíček, badyán, skořice, 1 lžičku kakaa

Mouku, cukr, koření, sodu dáme na vál. Do důlku dám vejce, med, nasekané máslo (část mouky cca 10 dkg z pův. množství si nechám na kraji válu – zapracuji, dle potřeby). Vypracuji těsto. Zabalené ve folii nechám odpočinout do druhého dne ve špajzu. Pak už jen vyválím na cca 3-4 mm plát, vykrajuji tvary. V troubě na pečícím papíru pečeme, dle potřeby cca 8 – 10 minut na 160° – 180°C. Po upečení hned potřu rozšlehaným vejcem, tahy jedním směrem.

Vychladlé zdobím bílou polevou, kornoutkovou technikou.

Uložené v krabici a chladu se rozleží za 2-3 týdny.

Přeji příjemné chvilky při perníkovém tvoření.