Jak se žije bez ňadra…

Máte zhoubný nádor, řekli jí a její život se náhle zhroutil. Bála se. Možná umře! V hlavě se jí rojily další pochybnosti: Co když ji muž už nebude chtít? A co když bude muset žít bez ňadra? Mnoho žen život bez prsu žijí! Jaký je?

Rakovinou prsu onemocní v České republice každý rok 5000 žen, podlehne jí téměř 1500 z nich. (Nyní jde o téměř 7000 žen – pozn. redakce) Tolik statistika. Smutné na ní je, že většina žen prohrává svůj boj s rakovinou zbytečně. Kdoví o kolik by černá čísla mohla být menší, kdyby ženy chodily včas k lékaři. Jenže ony nechodí. Bojí se prý bolestivého vyšetření a děsí je představa, že by mohly přijít o prsy, jednu z nejintimnějších a nejcitlivějších částí těla, která dělá ženu ženou. Je nemoc prsu psychologicky obtížnější než nemoc jiného orgánu?

Nechodím s prsy, ale s tebou!

Barboře bylo pětadvacet, když ji začalo lehce bolet levé rameno a podpaží. Samovyšetřením si zkusila prohmatat prsy. V levém objevila cosi tvrdého. „Nahmatala jsem si malou bulku a okamžitě jsem se objednala ke gynekologovi. Ten mě ujistil, že se svými prsy zbytečně zabývám a že je to normální reakce na to, že si holím podpaží!“ vypráví rozhořčeně. „Asi měsíc jsem žila ukonejšena touto diagnózou, ale pak se bolest stupňovala a vůbec celý prs se choval nějak nestandardně. Na popud přítele následovala nová návštěva gynekologa. Tentokrát jsem byla neodbytná, z ordinace jsem tedy odcházela s doporučením na ultrazvuk prsu.

Do nemocnice jsem šla s naprosto klidným srdcem. Neočekávala jsem, že by se něco takového mohlo stát mně. Jenže stalo. V mém prsu bylo objeveno asi osm ložisek rakovinového nádoru. Aniž bych pořádně chápala, co se se mnou děje, v rychlém sledu následoval mamograf, biopsie. Z výsledků jsem byla zděšená. Nevěděla jsem nic: co mě čeká, jak vypadá onkologická léčba, jaké jsou šance na uzdravení.“ První krok k vyléčení rakoviny, ablaci prsu, absolvovala Barbora v červnu roku 2005. „Tuhle možnost mi poprvé zlehka nastínil prof. MUDr. Zdeněk Dienstbier, DrSc. Z té návštěvy si vlastně pamatuji jen jednu větu: „První, co vás čeká, bude chirurg.“ Opatrně jsem se tehdy zeptala, co má na mysli. Představa, že budu bez ňadra, mě ničila snad ještě víc než informace, že mám rakovinu. Konečný verdikt o nutnosti okamžité ablace prsu mi sdělila primářka po vyšetření ultrazvukem. Byl to strašný pocit. Nechtělo se mi uvěřit, že něco podobného budu muset podstoupit. Naštěstí mě velmi podržel můj přítel. Tvrdil, že nechodí s prsem, ale se mnou. S odstupem času strašně moc oceňuji jeho tehdejší jednání. Dodal mi tím obrovskou sílu. Přestala jsem mít pocit, že se ze mě stane nepřitažlivý, ošklivý a bezcenný tvor,“ vzpomíná.

Žila jsem naplno

Po ablaci prsu přišla u Barbory na řadu chemoterapie. Osm infuzí po dvou týdnech absolvovala během tří měsíců. „První čtyři dávky byly dost zničující a vysilující. Den po aplikaci mi bylo velmi zle, navíc bylo třeba, abych si do břicha píchala injekce. Toho se bravurně ujal můj přítel. Asi po druhé chemoterapii mi začaly vypadávat vlasy, po třetí a čtvrté už jsem byla zcela bez ochlupení. Naštěstí jsem po celou dobu léčby chodila do práce, kde o mém problému všichni věděli. Už podezření na nádor jsem všude konzultovala, neumím být příliš introvert. Velmi mi to pomáhalo, neměla jsem pocit bezmoci a neschopnosti. Byla jsem sice velmi vyčerpaná, ale nemohla jsem se smířit s tím, že bych si chemoterapie ,vychutnávala‘ doma. Bez prsu, bez vlasů a bez ochlupení jsem se snažila žít naprosto plnohodnotný život, jaký mi moje síly dovolily. V průběhu chemoterapie jsem dokonce změnila zaměstnání, snažila jsem se příliš neohlížet na to, že mi ,cosi‘ je.“ V říjnu téhož roku, krátce po chemoterapii, začali lékaři Barboře ozařovat jizvu po ablaci prsu. „ ,Posílena‘ chemoterapií jsem ozařování brala jako odpočinek,“ říká. Dnes je zdravá. V době, kdy čtete tyto řádky, leží v nemocnici a čeká na poslední fázi rekonstrukce nového ňadra. Bez toho „nemocného“ žila celé dva roky. „Letos budu mít po dvou letech zase bezstarostný léto. Mořééé, pláže, kabriolet. Všechno tohle bude!“ jásá. „Po ablaci mi lékaři tvrdili, že za půl roku mohu jít na rekonstrukci. Ve skutečnosti to možné nebylo, musela jsem čekat na ukončení léčby. Kdyby mi tenkrát řekli, že na nový prs budu čekat dva roky, asi bych se hroutila mnohem víc než ve skutečnosti. Představa půl roku pro mě nebyla až tolik deprimující. Každopádně možnost rekonstrukce mě psychicky ,zachránila‘. Prožít zbytek života bez ňadra, to si neumím představit.“ Barbora netušila, co všechno ji kvůli novému prsu čeká. Nevěděla, že rekonstrukční operace je vícefázová, neměla představu o konečném výsledku. „Potom jsem si zase myslela, že nikdo nepozná rozdíl, ale po těch dvou letech čekání už je pro vás skutečnost, že jste bez epitézy, tak povznášející, že nějakou tu jizvu a nerovnost odpustíte,“ dodává.

Bez vlasů je hůř než bez prsu?

Podobný příběh jako Barbora prožila i třicetiletá Jana. Snad jen s tím rozdílem, že rakovinu u sebe objevila v sedmadvaceti letech a že stejnou nemoc, jakou prošla, prodělaly i její maminka a babička. Obě zemřely. „Na diagnózu jsem reagovala totálním zděšením. I když jsem s tou nemocí vnitřně počítala, realita byla zdrcující. Zpočátku jsem tomu nemohla uvěřit, stále jsem si opakovala: ,Proč zrovna já?‘…jestli zemřu jako moje máma a babička. Během sedmi deseti dnů jsem se s myšlenkou na rakovinu prsu naučila žít. Aktivovala ve mně něco jako obranný systém, který mě postavil na nohy a donutil začít bojovat: spolupracovat s lékaři, vyhledávat si informace o možnosti léčení,“ vzpomíná. Během čtrnácti dní od potvrzení nemoci nastoupila do nemocnice. „Přišla jsem o celý prs včetně lymfatických uzlin. Operace nebyla nijak bolestivá, za deset dnů jsem nastoupila zpět do práce. Myslím, že psychicky jsem operaci také zvládla velmi dobře. Jednak moje maminka také žila bez prsu, takže to pro mě nebylo nijak deprimující, jednak jsem měla pocit, že to špatné z mého těla, co tam nepatří, je pryč, a že se proto začínám uzdravovat,“ vzpomíná. Měsíc po ablaci prsu čekala Janu nesmírně obtížná chemoterapie. Před ní i během ní stále chodila do zaměstnání a snažila se žít normální život. „Když mi po chemoterapii během jednoho měsíce začaly růst vlasy, pocítila jsem nesmírnou úlevu. Život bez vlasů pro mě byl velmi stresující, více než život bez prsu. Na celé nemoci jsem to vnímala jako to vůbec nejobtížnější,“ tvrdí. Po měsíci od ukončení chemoterapie začala Jana s hormonální léčbou. Teď je zdravá.

Můj život s implantátem…

Jana na rozdíl od Báry bojovala s rakovinou sama. Tedy částečně. Neměla maminku, babičku, partnera: „Toho současného jsem potkala těsně po chemoterapii, kdy jsem ještě neměla vlasy. Hned při jedné z prvních schůzek jsem mu řekla, co jsem měla za nemoc a také, že nemám prs. Kupodivu mu to vůbec nevadilo, naopak mě obdivoval, čím vším jsem prošla. Jsme spolu dodnes. S negativním přístupem k tomu, že jsem nemocná a nemám prs, jsem se nesetkala ani u mužů v okolí. Naopak všichni tvrdí, že kdyby se to stalo jejich partnerkám, nevadilo by jim to. Neměla jsem možnost to ověřit, ale z vlastní zkušenosti vím, že žádnému muži, kterého jsem poznala – i blíže – to nevadilo.“ Rok po ablaci prsu požádala Jana o jeho rekonstrukci: „Dokud jsem se léčila, nevnímala jsem ztrátu prsu jako prioritní problém. I když jsem bez ňadra prožila téměř celý rok, nikdy jsem neuvažovala nad tím, že by to takto mohlo zůstat. Žít bez prsu do konce života si raději nepředstavuji. Věřím, že bych si po čase zvykla stejně jako si zvyknou žít lidé třeba bez ruky, bez nohy. Nikdy jsem si vlastně nepoložila otázku, jestli na rekonstrukci prsu jít nebo nejít, od prvního dne jsem věděla, že rekonstrukční operaci podstoupím v nejbližším možném termínu.“ Jedenáct měsíců bez ňadra Janu zraňovalo psychicky i lidsky. Asi nejvíc v oblékání: „Musela jsem nosit oblečení ke krku, výstřih jsem si nemohla dovolit. Ačkoli se vyrábějí plavky pro ženy po ablaci prsu, nechodila jsem se koupat. Necítila jsem se v nich prostě dobře. Trapně mi bylo při sexu, zejména ze začátku. Nikdy jsem se před partnerem nesvlékla úplně donaha.“ Rekonstrukce Janina prsu trvala téměř celý další rok: „Celkový dojem je teď po estetické stránce velmi hezký. Nosím normální prádlo, plavky. Myslím, že na první pohled si toho nikdo nevšimne. Jsem s plastikou maximálně spokojená, umožňuje mi žít naprosto plnohodnotný život.“

Když je prs nad zlato

Barbora a Jana. Jana a Barbora. Obě vědí, co to znamená mít rakovinu prsu, obě prožily kus svého života bez ňadra. Obě říkají, že to bylo psychicky náročné, ale také, že na nemoci našly těžší okamžiky než ten, ve kterém přišly o prs. Třeba Barbora: „Můj nejtěžší úkol byl oznámit nemoc svojí mámě, žijící ode mě dvě stě kilometrů daleko. Nedá se příliš popsat, jak se chová matka, když jí volá pětadvacetiletá dcera a sděluje jí do telefonu, že má rakovinu.“ Příběhy Barbory a Jany dokazují, že bez ňadra se dá žít, že i bez něj zůstává žena ženou a že život s prsním implantátem je stále stejně plnohodnotný! Proč některé ženy tolik děsí ztráta prsu? Je to v době stále dokonalejších rekonstrukčních operací snad „klišé“? „Nemám pocit, že by je ztráta ňadra až tolik děsila, je to spíš takový nepodložený veřejný dojem,“ domnívá se MUDr. Jan Novotný z Onkologické kliniky VFN a 1. LF Univerzity Karlovy v Praze.

„V první chvíli jsou ženy, stejně jako jakýkoli jiný člověk s jakoukoli nádorovou diagnózou, natolik vystrašené nebezpečnou blízkostí smrti, že jsou obvykle ochotny udělat bez okolků naprosto vše pro to, aby utekly ,hrobníkovi z lopaty‘. Obzvlášť mladší ženy jsou ochotny obětovat celý prs, pokud jim to zajistí větší šanci na vyléčení. Znám ze své praxe dokonce několik žen, které vnímají prs jako orgán, který způsobuje jejich nemoc. Jeho odnětí je pro ně tudíž velkou úlevou a kosmetický efekt je až na druhém místě,“ dodává. Anne Collyerová, ošetřovatelka v Péči o prsy v nemocnici Southern Hospital v USA si myslí opak. Pro britskou televizní stanici BBC řekla: „Rakovina prsu je choroba, které se ženy nejvíce bojí. Jednak proto, že je hlavní příčinou smrti u žen a jednak léčení často spočívá v odstranění prsu. I malá jizvička na ňadru může vyvolávat pocity hrůzy, ztrátu sebedůvěry a sebevědomí a potřebu ji zakrýt a může mít i neblahé důsledky pro ženiny sexuální vztahy.“ Psychoanalytička a psychoterapeutka Mgr. Marie Zemanová, která se ve své praxi věnuje ženám s diagnózou rakoviny prsu, se domnívá, že schopnost vyrovnat se se ztrátou ňadra nelze zobecňovat. Souvisí podle ní s osobností pacientky a se vztahem k vlastnímu tělu. „Zralá žena s přiměřeným vztahem ke svému tělu samozřejmě prožívá ohrožení života a změnu tělesného schématu, je ale schopna přijmout realitu svého onemocnění a spolupracovat s lékaři na svém uzdravení. Přitom samozřejmě pociťuje bolest, smutek ze ztráty, úzkost a strach o život. Pokud je ale tělo pro ženu jakýmsi ,fetišem‘, dochází k nepřiměřeným reakcím, k popírání reality, odsouvání nutného zákroku, a tím i k ohrožení života ženy. Reakce na ztrátu prsu je dána osobností ženy. Pro zralou osobnost je každá životní krize jakousi výzvou, která vede ke kvalitativní změně, mění hodnotový systém a umožňuje lidem prožívat život intenzivněji s vědomím, že je třeba užitečně strávit každý den a neplýtvat časem.“

Ztráta ňadra lásku neohrozí!

Nejde tady jen o strach ze smrti či ztráty ňadra. Jsou to pochybnosti: Zůstane se mnou můj partner? Bude mě pořád chtít? Jsou ženy, jejichž muži jim na všechny otázky odpověděli: „Ano“. Jsou takové, které v době nejtěžší podporu u partnera nenašly. „Pokud je funkční vztah a funkční rodina, nemoc jim paradoxně ,pomáhá‘ uvědomit si hodnotu vztahů i to, co mohou ztratit. Partneři pak mohou ženám pomoci zvládnout jejich tělesnou změnu. Ztráta prsu nebývá pro muže důvodem k tomu, aby svoji partnerku opustili. Partnerský vztah se pravděpodobněji rozpadne v případě, že byl nefunkční, či nějak narušený už před onemocněním partnerky. Pak ale nelze s jistotou tvrdit, že důvodem k rozchodu byla tělesná změna partnerky. Za problematické považuji, pokud onemocní mladá nezadaná žena. Tam je hledání partnera mnohem obtížnější,“ říká Marie Zemanová. Hledání je možná obtížnější, nikoli ale beznadějné, jak dokazuje zkušenost Jany a jejího partnera Jaroslava. Jeho upřímnou zpověď najdete v článku „Očima muže“.

Očima muže

Jak se na nemoc Jany, s jejímž příběhem jste se seznámili, díval její přítel Jaroslav?

Když jsem Janičku spatřil poprvé, měla krátce střižené vlasy. Asi tak krátce, jako když přijdete ke kadeřnici a řeknete, že chcete ostříhat „trojkou“. Mě tím hodně zaujala. Ten sestřih jí moc slušel, vůbec mě nenapadlo, že to není módní sestřih, ale následek chemoterapie.

Že je nemocná, jsem se dozvěděl asi týden po našem prvním setkání. Odjížděl jsem od ní domů a přišla mi na mobil textová zpráva, že by mne ráda poznala více, ale měl bych o ní něco vědět. Oznámila mi, že má rakovinu prsu a o jeden prs přišla. Hodně mě to zarazilo. Něco takového jsem nečekal, do té doby jsem se s tím nikdy nesetkal. Janičku jsem znal jako šťastného a veselého člověka, ani v duchu by mě nenapadlo, že by mohla být nemocná.

Odpověděl jsem, že si moc vážím toho, že mi to oznámila a také že to pro mě není žádná překážka. Nedokážu si představit, jak těžké muselo být sdělit něco takového člověku, kterého vlastně ještě ani pořádně neznala!

V začátcích našeho vztahu jsem nevěděl, jak se k Jance chovat a co dělat nebo nedělat, aby to nebylo nevhodné. Ona mi ale úžasně pomohla. Kdykoli jsem byl s ní, jako bych její nemoc ani nevnímal. Chovala se naprosto přirozeně a o své nemoci moc nemluvila.

Problémy jsem začal vnímat až v době, kdy kvůli léčbě a braní hormonů přestala mít chuť na sex. Zpočátku to nebylo jednoduché, dost jsem na ni naléhal, neuměl jsem se prostě vžít do její situace. Všechno jsem začal vnímat jinak, až když jsme spolu o nemoci začali víc mluvit. Janku a její nemoc jsem nedokázal vymazat z hlavy ani po našem rozchodu. Neopustil jsem ji kvůli nemoci, ale proto, že mě přestala mít ráda. Alespoň tak mi to tehdy řekla.

Byl jsem zamilovaný, snažil jsem se udržet náš vztah za každou cenu – možná až moc. I po rozchodu mě zajímalo, jak se jí vede a jak se cítí. Když se z nás znovu stali partneři, Janka byla už po plastické operaci prsu. Bylo na ní vidět, jak moc jí to pomohlo a jak moc se jí ulevilo. Byla nepopsatelně šťastnější. Mně osobně nikdy nevadilo, že nemá ňadro. Velmi intenzivně jsem si to uvědomoval opravdu snad jen v začátcích našeho vztahu, postupně jsem na to myslel čím dál méně. Janka mi část těla bez prsu nikdy neukázala. Večer chodila spát v tričku, do koupelny mě nepouštěla. Pochopil jsem to.

Dnes mám vedle sebe nesmírně silnou partnerku. Hodně si toho prožila a myslím, že dnes už dokážu ocenit, jak se ke své nemoci tenkrát postavila. Spoustu věcí jsem se díky ní naučil, na věci smutné a nepříjemné jsem se začal dívat jinak. Janka by asi řekla, že jsem se o její nemoc nikdy až zase tak hluboce nezajímal a navenek by to mohlo vypadat, že měla pravdu. Uvnitř jsem všechno, co prožívala, vnímal nesmírně citlivě. Můj jediný problém byl a je, že právě tohle neumím dát najevo.

Další informace

Mamografický screening, mamografie, www.mamo.cz
Sdružení Mamma HELP (on-line poradna a kontakty), www.mammahelp.cz
Liga proti rakovině, www.lpr.cz

Zdroj: Moje psychologie