2. Nerad, ale vítám vás ve světě rakoviny prsu
…v září roku 2001 jsem se stal členem společenství, do kterého jsem opravdu nechtěl patřit. Moje žena Marsha se dozvěděla, že trpí rakovinou prsu a ze mě se rázem stal manžel pacientky s rakovinou. Když jsem se dověděl, že je moje žena nemocná, bylo to jako by mi někdo dal ránu pod pás. Zavolala mi to do práce a já si pamatuji jen, že jsem pak už nic nevnímal, co lidé kolem mě říkají. Nemohl jsem tomu uvěřit. Proč zrovna ona? Nikdo v rodině rakovinu neměl. Nebyl žádný důvod. Mohl jsem si oči vybrečet, byl jsem totálně šokovaný a bál jsem se, protože jsem nevěděl, co bude dál. Jel jsem domů, a i když jsem nechtěl dělat žádné unáhlené závěry, moje emoce si je dělaly samy.
Jak jsem chodili od jednoho lékaře k druhému a lámali si hlavu s tím, jak zvládat nemoc, která nám tak krutě zasáhla do života, přál jsem si, abych měl nějaký návod, kterým bych se mohl řídit. Pravda, muži nemají v tomto dramatu hlavní roli, ale manžel nebo přítel může hrát zcela zásadní vedlejší úlohu. A bylo by vážně moc pěkné mít kartičky s nápovědou pro ty chvíle, které jistě nevyhnutelně nastanou. Chtěl jsem vědět, co mám dělat v ordinaci, když se lékař snažil mou ženu přimět k rozhodnutím, která ji nevyhovovala. Chtěl jsem vědět, jak svou ženu utěšit, když se ji ve tváři zračil větší žal, než jaký jsem kdy u ní spatřil, a chtěl jsem vědět, co mám dělat se škálou emocí, které jsem já sám cítil – a které někdy ladily s Marshinými emocemi a někdy byly úplně opačné. Nejvíce ze všeho jsem se bál, že řeknu, nebo udělám, něco špatného. Když zapomenete na manželčiny narozeniny, můžete to vždycky napravit příští rok. Když ale vaše žena bojuje s potenciální nemocí, nechcete šlápnout vedle.
Problémem je, že na tomhle hřišti jsem ještě nikdy v životě nestál, a nejsem samozřejmě takhle neschopný sám. Muži jsou většinou v počovatelství úplnými nováčky.
Rakovina prsu je velmi individuální onemocnění a pacientka musí během léčby činit s pomocí lékařského týmu a vlastních instinktů řadu rozhodnutí. A při nich může potřebovat pomoc svého manžela. Ten někdy slyší lékařova slova jasněji, než jeho příliš šokovaná nebo vystrašená žena.
Mým cílem je zprostředkovat manželům lepší pochopení toho, jak mají svou ženu podporovat a pečovat o ni v měsících léčby a po jejím skončení, lepší pochopení toho co mají říci své bezvlasé ženě, a i třeba toho, jak řešit intimní život a jeho případný nedostatek. Hovořil jsem s desítkami odborníků, kteří se se mnou podělili o svůj pohled na to, jak tato nemoc zasáhne do manželství, a kteří mi řekli mnohé, co jsem měl znát v době, kdy se Marsha léčila. Nejvíce mně ale naučily samotné manželské páry. Od nich jsem se naučil že nejdůležitějším úkolem je být své ženě k dispozici a poslouchat co říká. Vím, zní to tak povrchně, a tak pozitivně, ale je to skutečně základ.
Tihle muži a ženy, kteří si se mnou povídali se vší otevřeností a s humorem, a někdy i se slzami v očích – ti jsou tělem i duší mé knihy. Musel jsem se smát, když mi vyprávěli fantastické historky o parukách, které ženu zradily v nejnevhodnější situaci a viděl jsem je i plakat, když se se mnou dělili o své nejskrytější myšlenky a obavy.
Vír emocí do kterého člověk spadne ve dnech bezprostředně po vyslovení diagnózy, se odborně nazývá „akutní stresová reakce“. Příznaky jsou „šok, neochota tomu uvěřit a otupělost“. Nemocná je sice žena, ale beznadějně zmítaný emocemi je v tu chvíli i její partner.
Často ženy říkají: „Myslím, že to bylo pro manžela horší“. Nikdo se pochopitelně manžela neptá, jak se cítí. Všechna pozornost se soustředí na ženu a od manžela se prostě očekává, že ji bude jaksi neurčeným způsobem stále podporovat. Je ale možné, že se i přes nejlepší úmysly také dokonale znemožníte. Jako třeba ten člověk, který řekl krátce po svatbě své ženě: „Já myslel, že jsi byla zdravá, když jsem si tě bral.“, nebo manžel, jehož první otázka adresovaná lékaři byla: „Co mám říct kamarádům?“ V okamžiku, kdy to řeknete, víte, že je to ta největší pitomost, jakou jste kdy vypustili z úst, a nezbývá než říct: „Jestli můžeš zapomenout, tak prosím tě tohle zapomeň.“ Manželům pacientek s rakovinou prsu vzkazuji: „Ať budete dělat cokoliv, někdy to prostě pohnojíte.“
I když zatím nikdo neudělal průzkum mezi stovkami tisíc mužů, jejich ženy trpěly či trpí rakovinou prsu, domnívám se že většina z nás chce být věrnými, statečnými a milujícími manžely. Chceme být připraveni. To je snadné, když chodíte do skauta, ale těžké, když je vaše žena nemocná. Mužům se vštěpuje, že mají stát na vlastních nohou. Mají být silní a neplakat – ale to jsou vlastnosti, které dohromady nutně netvoří ideálního manžela pro období krize. Nebojte se slz, nebojte se svých citů a pocitů, budou po celou dobu vaším neodbytným společníkem. Nechte se jimi vést. Nabídněte pomocnou ruku a ona bude jistě přijata…
… hovořil jsem s bezmála se stovkou veteránů válek s rakovinou prsu, ukázali mi, že neexistuje jeden universální způsob, jak být pacientce manželem, ve skutečnosti musíte být takovým manželem, jakého si přeje ona…