9. O kontinuální péči
O rehabilitaci, o dalších problémech a potřebách, které může člověk s nádorem mít. Jak na to reagovat s nabídkou péče?
„Dnešní setkání s povídáním o onkologii, o nemocných, o léčení, o sledování nemocných a o tom, co se děje kolem tohoto procesu dobrého, ale i špatného, bude poslední,“ oznámil jsem Liborovi.
„Myslíš, že jsi už řekl všechno?“
„No to zdaleka ne,“ musel jsem přiznat, „ale řekl jsem toho dost, aby ses mohl zorientovat a hlavně z toho mohl udělat praktické závěry pro své osobní problémy.“
Nepřetržitá péče, která nastupuje po ukončení onkologické léčby se stává procesem, který prostupuje všemi aspekty individuálního života. Zaměřuje se nejenom na nádor, či jeho lokalitu, ale na celou osobu a na pomoc naučit se jak žít s nemocí. Jednou její částí je i rehabilitace.
Rehabilitace
Odborníci souhlasí s tím, že by rehabilitace měla začít časně, tzn. již v době stanovení diagnózy anebo při vypracovávání léčebného postupu, nikoliv až po ukončení léčby. Informace, které zdravotníci získávají během diagnostického a léčebného stadia, jsou životně důležité pro plánování vhodného rehabilitačního programu pro nemocného. Znalost, jak se např. nemocný adaptoval v minulosti, umožňuje členům týmu předvídat a minimalizovat vliv pooperačních tělesných změn. Další faktory, např. věk, povolání, sociální pozadí, prostředí domova a rodiny, jsou-li zvažovány v kombinaci s typem a stadiem nádoru a očekávanou neschopností (pokud nějaká bude), mohou být využity při výběru jednoho z následujících obecných principů rehabilitace:
preventivní – jestliže lze předpokládat určitou neschopnost a vhodná příprava může redukovat její vliv,
posilňující – jestliže se očekává, že nemocný bude mít pouze minimální nebo reziduální handicap,
podpůrný – jestliže nemocný bude muset tolerovat probíhající onemocnění anebo přetrvávající neschopnost, ale může sám udělat vhodné kroky pro zvládnutí svých problémů a zlepšit svůj celkový každodenní stav,
paliativní – jestliže je při pokročilé nemoci a základní neschopnosti možnost korekce.
Podle těchto obecných přístupů si může nemocný, rodina a léčebný tým stanovit specifičtější cíle: například podpůrný přístup může být vybrán pro ženu, která se podrobuje amputaci prsu, a tím ji pomoci znovu získat a udržet si pozitivní pocit ženskosti.
Týmová koncepce zdravotní péče je ideální pro naplnění rehabilitačních potřeb nemocného jak v nemocnici, tak doma. Všichni členové týmu by se měli účastnit plánování, aby jednotliví zdravotníci mohli posilovat u nemocného cíle stanovené skupinou.
Samotný proces rehabilitace začíná mnohem dříve než si to nemocný uvědomuje, a je podmíněn jeho základními potřebami. Když lékaři rozhodnou, že nemocný je vzhledem ke svému momentálnímu zdravotnímu stavu schopen již zvládnout některé sebeobsluhující úkony, např. sám se najíst — byť s pomocí podpůrných pomůcek – nebude ho sestra krmit, ale naučí ho pomůcky používat. Jestliže se má nemocný naučit péči o sebe a znovu získat nezávislost, je nutné mu pomoci, ale ne tak, aby jej lidé kolem řídili. Měl by dělat vše podle svých momentálních možností, rodina by měla poskytovat pouze doplňkovou pomoc, a zdravotníci by měli pomáhat jak nemocnému, tak jeho rodině. V této koncepci je zřejmý závěr, aby nemocný co nejdříve opustil submisivní roli nemocného a začal dělat svá vlastní rozhodnutí. Vše, co nemocný udělá pro sebe sám, i kdyby to mělo být „jen“ obrácení v posteli bez cizí pomoci, mu může pomoci najít a znovu získat pocit nezávislosti.
I když po některých chirurgických výkonech je třeba při rekonvalescenci dohled kvalifikovaného fyzioterapeuta, mnozí nemocní mohou zvyšovat svou tělesnou aktivitu i sami. Se souhlasem lékaře lze nemocnému poskytnout psané materiály, kde je podrobně popsáno cvičení, postupně v sestavách, které lze začít cvičit ještě na lůžku v nemocnici a pokračovat s nimi po propuštění z nemocnice doma s cílem co nejdříve dosáhnout plné tělesné aktivity.