6. Povídání o ozařování čili radioterapii

„To jsem rád, že se zase vidíme,“ přivítal jsem Janu a Libora, když přišli za mnou do nemocnice, „jak se daří, Jano?“

„No jde to, ale ještě pořád to není ono.“

„Máš nějaké potíže, bolesti?“

„Bolesti ne, ale po pravdě mám obavy z ozařování.“

„Tak to tě musím uklidnit. Ozařování nebolí, ozařování nemůžeš cítit.“

„To myslíš vážně?“ pochybovala Jana.

„Úplně vážně. Záření, které se využívá v medicíně, je stejné povahy jako světlo. Když zavřeš oči, cítíš někde na těle, že na tebe dopadá světlo?“

„To ne,“ přiznala, „ale jak to chceš vysvětlit?“

„Jednoduše, představ si, že pro všechny možné druhy vjemů máš nějaké receptory, tedy drobné orgány v kůži, které jsou uzpůsobeny např. pro dotyk, tlak, chlad, teplo. Například oko je schopné vnímat světlo a tmu a barvy – tedy vlnové délky světla, ucho vnímá vlnové délky zvuku, speciální buňky v nose chemické látky ve vzduchu a speciální buňky na jazyku zase látky v potravě. Člověk ale nemá žádný receptor pro vnímání velmi krátkých vlnových délek elektromagnetického vlnění – tedy třeba rentgenového záření nebo záření izotopu kobaltu. Cítíš, že je kolem tebe kosmické záření? Nebo jsi někdy cítila, když ti dělali rentgenový snímek plic nebo čehokoliv jiného?“

„Ne, ale pod tím přístrojem je přece toho záření mnohem více?“

„To nezáleží na nějakém množství, pro vnímání je důležitá kvalita.“

„To jsi mě potěšil, ale jak pak vysvětlíš, že někoho ozařování bolí?“

„Ozařování nebolí, bolet může reakce, kterou způsobí.“

„Nevím, jestli je moje otázka na místě, nebo není-li hloupá, ale ty se mi nebudeš smát, a já se musím zeptat. Když budu ozařovaná, nebudu radioaktivní? Budu moci chodit mezi lidi?“

„Tahle představa trápí hodně pacientů. Sami jim aktivně říkáme, že nejsou radioaktivní, že mohou chodit na návštěvy k příbuzným, že babičky se mohou mazlit se svými vnoučaty.“

„A jak zaručíš, že mi záření neublíží?“

„Jano, všechno je vypočítáno, proměřeno. Záření se měří dozimetry. Měří se jimi energie, která se absorbuje ve hmotě. Právě dávka záření, tedy energie, která se absorbuje v živé tkáni, má biologický vliv. Nejdříve se vyvolají fyzikální změny v atomech, ty se přemění na chemické reakce, které poškodí životně důležité molekuly v buňkách nebo v buněčných jádrech tak, že při dělení buňky na mateřskou a dceřinou dojde k selhání a buněčné dělení je neúčinné. Buňka se stane sterilní nebo se započne děj buněčné programové smrti – apoptózy.“

„To nezní moc hezky,“ polekala se Jana, „chceš říci, že buňky, které budou ozářeny odumřou? To mi vypadne kus kůže?“

„Musím konstatovat, že tvé otázky jsou přesné, a proto se mi docela dobře odpovídá. Záření bude působit jak na nádorové (pokud tam ještě nějaké zbyly) tak na zdravé buňky. Dávka záření se nedává najednou, ale postupně po malých denních dávkách, tzv. frakcích. Po ozáření se buňky zdravé opravují rychleji než buňky nádorové. A právě proto tento rozdíl je jakýmsi mostem z nemoci do zdraví.“

„Pořád mi to není úplně jasné,“ přiznávala se Jana. Cítil jsem, že budu muset vysvětlovat do větší hloubky.

„Představ si, že jdeš po chodníku, který je vydlážděn čtvercovými dlaždicemi. A najednou začíná pršet. Na některých dlaždicích jsou vidět spadlé kapky, na některých ne. Když bude pršet déle, bude více zasažených dlaždic. Se zářením je to podobné, jenže v mnohem menším měřítku. Citlivé objemy v buňkách jsou takovými dlaždicemi a záření vysílá zásahy. Nikdy nejsou (při denních dávkách, které užíváme) zasaženy všechny cíle nebo citlivé terče v buňkách. Tak máme dvě skupiny buněk, nádorové a zdravé, a v každé skupině jsou buňky, které zrovna dnes nejsou zasaženy, buňky které jsou zasaženy, ale mimo citlivý terč, takže své poškození opraví a buňky, které jsou zasaženy dobře a stanou se sterilní a buď odumřou, nebo zůstanou, ale už nejsou schopné se dělit. A znovu opakuji, zdravé tkáně mají schopnost opravy mnohem lepší, než buňky nádorové, proto lze nádor postupným ozařováním zlikvidovat.“

„Snad tomu začínám rozumět,“ snažila se Jana pochopit můj výklad, „problémem je, alespoň pro mě, jak se to všechno pozná.“

„Jano, všechno je mnohokrát prověřeno. Existuje mnoho experimentálních prací a dále dlouhodobé klinické zkušenosti. Funguje to. Pravdou aleje, že všechny tyto jevy jsou založeny na pravděpodobnosti. Nikdy nemáš jistotu, že všechny nádorové buňky jsou zničeny. Nikdy není jistota, že všechny nádorové buňky jsou dobře zasaženy. Vzpomeň si na příklad s dlaždicemi.“

„Takže se musím obávat toho, že se nádor s určitou pravděpodobností může znovu objevit?“ vyslovila to s obavou v hlase, takže jsem nevěděl, jakým způsobem to mám potvrdit, abych ji neodradil.

„Má-li nádor určitý počet buněk, například 4 miliardy, pak operace nádoru a operace uzlin odstraní naprostou většinu těchto buněk, zvláště když operatér může operovat tak, že s nádorem vyjme dostatečný objem okolní zdravé tkáně, tzv. bezpečnostní lem. To je tu zdravou tkáň, do níž může nádor infiltrovat mikroskopicky, což není při operaci vidět pouhým okem. Skončí-li léčba hned po chirurgickém výkonu, je například 50% pravděpodobnost, že nádor již neporoste, že se znovu neobjeví. Přidá-li se ozáření operačního pole a spádových lymfatických uzlin, kam se nádor může šířit v první řadě, tak se přidá k pravděpodobnosti 50% dalších, řekněme 30 %, že se nádor již neobjeví. Výsledkem je 80% pravděpodobnost vyléčení. Přidá-li se chemoterapie, přidají se další procenta pravděpodobnosti, a stejně tak, užije-li se hormonální léčba. Pravděpodobnost se zvyšuje, ale důležité je vědět, že je to pořád jen pravděpodobnost. Je vysoká, ale nikdy není 100%. Proto budeš muset chodit na pravidelné kontroly, aby se zachytila případná recidiva již v počátečním stadiu aby léčba této recidivy měla vysokou pravděpodobnost úspěchu.“

„Udělala jsem si pár poznámek, ale už i tak tomu začínám rozumět. Znamená to, alespoň pro mě, absolvovat co nejvíce léčby, abych měla vysokou pravděpodobnost, že se vyléčím.“

„Přesně“, zhodnotil jsem Janiny závěry.

Jana se na mně dívala a už se zdálo, že tomu rozumí, když se ozval ještě Libor: „Ty nám tedy nemůžeš dát záruky, že Jana už bude zdravá, když to všechno podstoupí.“ „Záruky v medicíně nejsou. Nejde o přístroje a součástky. Mohu dát jedinou záruku. Totiž to že všechno uděláme správně a pečlivě s maximálním nasazením. Myslím, že je to dobrá záruka a poctivá řeč.“